Abstrakt
Morfologický popis epitelových buněk, nalézajících se za fyziologických nebo patologických stavů v močovém sedimentu. Popsány rozdíly ve tvarech buněk, vlastnostech cytoplasmy a velikostech jader. Barvení sedimentu výrazně usnadňuje morfologické rozlišení.
Odkazy na jiné relevantní dokumenty, další informace
Fyziologická variabilita
Přítomnost malého množství epitelií (hodnoceno popisem ojediněle nebo přítomny, bez kvantifikace) je přirozeným projevem obnovy tubulárních buněk a epitelu distálních močových cest.
Základní dělení těchto buněčných elementů je na renální tubulární (epitelové) buňky, buňky přechodného epitelu a buňky dlaždicového epitelu, tedy renální a extrarenální elementy. Někdy se ještě rozlišují tukově degenerované epitelie (Colombo, 1994).
Patofyziologické mechanismy ovlivňující koncentraci
a) Buňky přechodného epitelu mohou pocházet z povrchových nebo hlubších vrstev. Častější je první typ s průměrem 18 - 30 µm, s kulatým nebo ovoidním jádrem.Dvoujadenost těchto buněk není zvláštností. Tyto buňky, obvykle obsahují v jádře jemně granulovaný chromatin a viditelná jadérka. Cytoplasma je většinou pouze jemně granulovaná, granulace bývá vzácně kolem jádra a naopak častěji na periferii buňky. Povrchové buňky přechodného epitelu mají vysoký obsah glykogenu, cytoplasma se proto špatně barví. Při barvení Lugolovým činidlem jsou proto tyto buňky intensivně světle hnědé. Vyskytují se u zánětů vývodných močových cest. Povrchové buňky přechodného epitelu se mohou vyskytnout i v moči zdravých lidí.
Buňky ze spodních vrstev urotelu (bazální buňky) jsou menší a jejich tvar je mnohem variabilnější. Jejich obvykle vejčitý tvar může přecházet v neobvyklé formy, jako buňky ve tvaru kyjovitém, kladívek či buněk “s ocáskem” (připomínající žabího pulce). Kladívkovité buňky mohou mít i dvě jádra. Jejich výskyt v sedimentu znamená většinou poškození hlubších vrstev urotelu, které může být způsobeno buď litiázou nebo malignitou.
b) Renální tubulární buňky vykazují největší tvarovou variabilitu. Různé části renálního tubulu jsou složeny z různých typů buněk. Liší se tvarem ( ploché i sloupcovité), polohou jádra (v centru či na periferii), organelami v cytoplasmě a membránou.Jejich velikost je cca 13 µm. Renální tubulární buňky nalézáme obvykle jednotlivě, někdy však i ve formě malých shluků, popřípadě zabudované do válců. Cytoplasma renálních tubulárních buněk je obvykle hrubější, jádro také neobsahuje jadérka, jak je obvyklé u buněk přechodného epitelu. Jejich zvýšený výskyt v sedimentu je obvykle spojen s chorobnými změnami ve ledvinném tubulu, tj. akutní tubulární nekróza, infekci horních močových cest, při akutní tubulointersticiální rejekční nefropatii ale též při glomerulonefritidě nebo virové infekci, popř. působení nefrotoxických léků. Obvykle jsou doprovázeny dalšími elementy, které jsou typické pro parenchymatózní onemocnění, jako jsou válce, dysmorfní erytrocyty nebo lipidové kapénky.
Renální tubulární buňky se nejlépe identifikují pomocí fázového kontrastu, jejich odlišení od malých epitelových buněk vývodných močových cest je bez pomocného barvení sedimentu obtížné.
c) Buňky dlaždicového epitelu jsou největší buňky v močovém sedimentu ( 55 ± 10 µm) a nejčastěji tvoří kontaminaci moče bez diagnostického významu. Bývají obdélníkového až polygonálního tvaru s malým jádrem a bohatou cytoplasmou. Pocházejí většinou z uretry, popřípadě z vagíny a jejich množství bývá obvykle závislé na kvalitě provedeného odběru vzorku moče na vyšetření sedimentu.Buňky dlaždicového epitelu pocházející z uretry, jsou dobře odlišitelné, ale jejich výskyt (častější u žen) je diagnosticky bezvýznamný.
Přímé následky abnormálních koncentrací
Referenční intervaly
Většinou jsou hodnoceny buď semikvantitativními pásmy a v jejich rozsahu jsou opět lokální odlišnosti. U nás doporučovaná stupnice má rozsahy 0 - 4 arbitrární jednotky. Některé škály mají slovní popisy: přítomny, četné, velmi četné, záplava.
Znaky analytické metody
Jedná se o rutinní mikroskopické vyšetření, semikvantitativní nebo kvalitativní.
Použití pro klinické účely
Nález jednotlivých druhů epitelií doplňuje další morfologické a chemické hodnocení. Jak bylo uvedeno, je i při dobré diferenciaci jen částečně specifický pro určité okruhy diagnóz.
Podstatně větší význam má následné cytologické vyšetření (Schumann, 1996), kde se podrobně hodnotí morfologie epitelií zejména s ohledem na možné urologické malignity. Tato oblast je vyhražena zkušeným histopatologům.
LiteraturaOSN-E
1. Schück, O., Tesař V., Teplan V. a kol.: Klinická nefrologie, Avicenum, 1995
2. Colombo, J.P., Peheim, E.: s. 53 - 85. In: Klinisch-chemische Urindiagnostik. Ed. Colombo J.P., LABORLIFE Verlaggemeinschaft.
3. Nejedlý, B., Tobiška, J., Zahradníček, L.: Základní a morfologické vyšetření moče. Účelová publikace ministerstva zdravotnictví ČSR 1988
4. Schumann G.B. etal.: Cytodiagnostic urinanalysis of renal and lower urinary tract disorders. GAKU-SHOIN Medical Publ., N.Y., 1995
5. Ravel R.: Clinical laboratory medicine : Clinical application of laboratory data. Year Book Med.Publish. Inc., 1989. Chapter 12: Urinanalysis. s.153 - 174
6. 2. Fogazzi G.B. et al. : The Urinary Sediment. An Integrated View. Chapman & Hall Medical, London 1994
Autorské poznámky
poslední revize 15. 9. 1997, Zdeněk Mašek
WIN revize a doplnění 11. 6. 1999 Gustav Louženský