Doporučení
pro tvorbu aplikací,
které
mají vytvářet elektronické žádanky
1/ co nejjednodušší způsob tvorby elektronických žádanek pro
sestry a lékaře
Nejlépe grafické rozhraní s přijatelnou velikostí
(čitelností) popisu metod. Co nejvíce metod na obrazovce, které jsou přehledně
a logicky uspořádané.
2/ výběr jednotlivých vyšetření nebo profilů
Výběr požadavků by měl být možný jak po jednotlivých
vyšetřeních, tak pomocí profilu. Musí fungovat i kombinace tj.
k vybranému profilu přidat nebo z něho ubrat jednotlivá vyšetření.
3/ maximální spolupráce s existujícími databázemi
Propojení s databází pacientů (dané ambulance nebo
lůžkového oddělení). Podle oddělení by měly být nabízeny profily, aby obsluha
nebyla zahlcena profily celé nemocnice. Kontrola identifikačních údajů,
pojišťovny atd. by měla být samozřejmostí.
4/ možnost tvorby žádanek v libovolném předstihu.
V praxi na asi měsíce až rok dopředu - podle typu nemocnice
a způsobu plánování ambulantních návštěv pacientů.
5/ jasně definovaný mechanismus přidělení času události
(odběru vzorku nebo ukončení sběru)
Datum a čas události musí být zadáván manuálně po
uskutečněném odběru.
6/ všeobecné kontroly, kontroly vazeb
Systém by měl kontrolovat slučitelnost jednotlivých
vložených údajů s fyziologií: výška, hmotnost, množství odebraných
materiálů, čas sběru materiálu, množství materiálu a čas sběru, množství
nutného analytického materiálu tj. vysoký počet požadavků = více obalů
s materiálem
Kontrola vazeb – pokud např. clearence kreatininu tak
serový, močový, objem a čas sběru moče. Pokud dU K tak údaje o sběru apod.
(viz "vazby").
7/ vazba na NČLP
Jednotlivá vyšetření mají podle kódu NČLP určený materiál.
Po uzavření žádanky musí být obsluze nějakým způsobem sděleno jaké a kolik
zkumavek má odebrat. Vše musí být ve vazbě na NČLP.
8/evidence kdo a kdy žádanku vytvořil
Z hlediska normy ISO 15189 je údaj povinný.
9/ unikátnost identifikace pro každý vzorek v horizontu
minimálně 1 rok
Každý obal musí být (počínaje DS 2.01.01) jednoznačně
identifikován např. textem (numericky, alfanumericky) nebo čárovým kódem
(eventuálně čipem). Tato identifikace je nutná pro import všech údajů, které se
vztahují ke vzorku. Identifikace může být přímo na vzorku napsaná nebo ve formě
štítku. Není vyloučeno ani uvedení ID na papírové průvodce materiálu
pokud je vazba mezi ID a konkrétní zkumavkou nezpochybnitelná!!
Jelikož vzorek může být zpracován i za několik měsíců od
převzetí (vzácné analýzy), je nutné zajistit unikátnost ID v delším čase.
Z praxe se jeví jako minimum 1 rok, lépe je zvolit delší období např. 10
let.
Pokud komunikují s laboratoří 2 a více nezávislých
subjektů je nutné domluvit způsob identifikování vzorků jednotlivými žadateli.
DS 2.01.01 záměrně nepředepisuje žádná pravidla pro tvorbu ID řetězce, vymezuje
pouze maximální délku (15 znaků). Proto není vyloučeno, že by mohli 2 systémy
používat podobný způsob tvorby ID a došlo by tak ke kolizi.
10/ přehlednost identifikačního štítku
Identifikační štítek musí být přehledný pro sestru (musí
jednoznačně vědět, na kterou zkumavku kterého pacienta štítek patří) i pro
laborantu (musí obsahovat identifikaci příslušného LOI, aby šlo provést import
údajů o vzorku).
11/ tisk papírové průvodky
Zda se musí k elektronické žádance tisknout i její
papírový otisk je věcí:
1/ domluvy mezi nemocnicí a pojišťovnou
2/ domluvy laboratoře a oddělení.
Z praxe:
a/ tisk průvodky na odděleních zabírá určité nezanedbatelné
časové období – natahuje se doba expedice.
b/ při automatizované importu elektronických požadavků
tiskovou formu již téměř nikdo nekontroluje.
c/ při kolizi – nevhodné obaly, chybně označené zkumavky -
se kontroluje i tisková forma.
d/ při zpětném dokazování obsahu požadavků se většinou používá
tisková forma.
12/ aplikace by měly respektovat zvyklosti laboratoře
Tento bod se týká především komunikací NIS
s nemocničním LIS. Výstupy aplikace na tvorbu žádanky by neměly
zkomplikovat provoz laboratoře.
Například pokud laboratoř vyžaduje na některé vyšetření
zvláštní obal, musí ho dostat, tj. aplikace musí sestru na toto nějak
upozornit např. „vydá“ dva stejné štítky. Laboratoř musí dostat potřebné
množství materiálu, tj. aplikace musí dát podle místních
pravidel do poměru počet vyšetření a množství. Aplikace by měla upozorňovat na
speciální podmínky odběru a transportu u vybraných položek. Měla by být
například respektována skutečnost, že některé metody se vyšetřují pouze ve
vymezené dny, po domluvě, ve smluvní laboratoři apod.
(prosinec, 2004)