Acidobazický stav je určen poměrem koncentrace
vodíkových iontů a hydroxidových anionů v roztoku. V neutrálním
roztoku je [H+] = [OH-], v kyselém roztoku převažují
vodíkové kationty nad hydroxidovými anionty a v zásaditém roztoku je tomu
naopak. Z hlediska acidobazické rovnováhy je směrodatná aktivita
vodíkových iontů aH+,
nikoliv jejich koncentrace cH+. Měřitelný a pro praktické hodnocení
rozhodující je potenciál vodíkových iontů pH:
pH = - log
[aH+]
pH roztoku lze vypočítat podle Hendersonovy-Hasselbalchovy rovnice:
pH = pK + log ([konjugovaná base]
/ [kyselina])
kde pK je pojem označující disociační konstantu.
Mezi základní klinické pojmy
acidobazické rovnováhy patří metabolická acidóza, respirační acidóza, metabolická
alkalóza a respirační alkalóza.
Základní teoretické pojmy
jsou v samostatném dokumentu.
Pufry a jejich účinek
Při udržování stálého pH v organismu se v zásadě
uplatňují dva mechanismy:
·
účinek pufrů
·
fyziologické pochody
Oba tyto mechanismy pracují v těsné souvislosti a
jejich účinky nelze od sebe oddělovat. Jako pufr působí systém složený ze slabé
kyseliny a její soli. Slabá kyselina disociuje v roztoku nepatrně, zatímco
její sůl disociuje v roztoku prakticky zcela. Slabá kyselina i její sůl
mají stejnou silnou konjugovanou basi. Zdrojem silných konjugovaných basí
v organismu jsou především soli slabých kyselin a nikoliv kyseliny
samotné. Řada složitých organických sloučenin (například bílkoviny), se chová
za fyziologických podmínek jako slabá kyselina nebo jako sůl slabé kyseliny,
protože kationovým partnerem těchto silných konjugovaných basí je buď vázaný
vodíkový iont nebo volný kation K+,
Ca 2+, Mg2+ a pod.
V krevní plazmě se uplatňují:
·
hydrogenuhličitanový pufr,
·
proteinový pufr a
·
fosfátový pufr.
V erytrocytech se nejvíce uplatňuje pufrace
hemoglobinem, který je zde přítomen v koncentraci 350 g/kg erytrocytů.
Hydrogenuhličitanový systém tvoří největší podíl z nárazníkové
kapacity krve. Je v rovnováze s ostatními nehydrogenuhličitanovými
systémy. Pokud si jejich kyseliny označíme sumárně např. HBuf a baze Buf-,
můžeme vzájemné vztahy mezi nárazníky znázornit schématem:
HCO3- H2CO3
H+
Buf- HBuf
Hydrogenuhličitanový i nehydrogenuhličitanové nárazníky
reagují jako jeden systém při zvýšení nebo snížení [H+]
z jakéhokoliv důvodu. Uveďme si např. situaci, kdy dochází k retenci
CO2:
HCO3- H2CO3 CO2 + H2O retence
H+
Buf- HBuf
Zátěž se rozloží na všechny systémy. Reakce, která díky
tomuto propojení probíhá, se označuje jako interakční.
Acidobazickou rovnováhu organismu můžeme posuzovat
podle klasické koncepce (Siggaard-Andersen, 1974) vycházející ze základních
měřených ukazatelů (pH, pCO2), případně podle později formulovaných
vztahů a souvislostí s iontogramem (Fencl, 2000, Stewart, 1983). Tato
druhá koncepce vhodně doplňuje původní klasické pojetí acidobazické rovnováhy,
které je spojeno se jménem dánského klinického biochemika Poula Astrupa, a
přispívá k pochopení širokých souvislostí acidobazických poruch.
Nejsou žádné spory o významu krevních plynů (pCO2
a pO2) a respirační složce acidobazického nálezu, rozdíly jsou
v hodnocení metabolické komponenty. Klasické pojetí acidobazické rovnováhy
se stejnou váhou hodnotí pH, pCO2,
HCO3-, base excess (BE) a pO2. Podle
Fenclova přístupu k hodnocení jsou ale pH, BE a HCO3-
tzv. závisle proměnné veličiny, tj. mění se druhotně, všechny současně a pouze
tehdy, změní-li se alespoň jedna nezávisle proměnná veličina. Významnou
nevýhodou tohoto postupu je fakt, že nijak nepřispívá k odhalení příčin
acidobazické poruchy, dává falešný obraz o acidobazické rovnováze v případech
protichůdně se uplatňujících metabolických poruch a má jen omezený
bezprostřední terapeutický přínos. Přesto se jedná o významnou acidobazickou
školu reprezentovanou především pracemi Astrupa, Siggaard-Andersena a Severinghause.
Vazba mezi acidobazickým nálezem a iontovými systémy vychází
z faktu, že se v tělesných tekutinách vyskytují silné a slabé ionty. Silné
kationty jsou Na+, K+, Ca2+, Mg2+,
silné anionty anorganické jsou Cl-, SO42-,
silné anionty organické jsou laktát, acetoacetát a další. Pokud jsou silné
kationty a anionty v rovnováze, pak se acidobazicky neuplatňují.
V biologických tekutinách je
fyziologický poměr základních kationtů a aniontů dán především poměrem (Na+
+ K+)/ Cl-.
V plazmě je jeho hodnota 1,4. Rozdíl silných iontů byl označen Stewartem
jako SID (strong ion difference). Je-li tento poměr
porušen ve prospěch silných kationtů, tělesné tekutiny se alkalizují, je-li
porušen ve prospěch silných aniontů, tělesné tekutiny se acidifikují. Kromě
silných iontů mají význam také slabé anionty (hydrogenkarbonátový,
fosfátový a albuminátový).
Vzhledem k těmto faktům je proto po řadu let obhajována a prosazována koncepce
hodnotící proměnné, které označujeme jako nezávislé. Kromě pCO2,
který slouží pro hodnocení respirační složky acidobazického stavu, se mezi ně
počítá diference silných iontů (SID, strong ion difference) a koncentrace
slabých netěkavých kyselin (Atot, suma negativních nábojů fosfátů a nábojů albuminu).
Acidobazická homeostáza je z tohoto hlediska efektivní
řízení nezávislých proměnných (neexistují pouze homeostatické mechanismy pro
kontrolu acidobazického stavu pomocí fosfátu a albuminu). Primární acidobazické
poruchy jsou pak změny nezávislých proměnných a za logickou léčbu
acidobazických poruch lze označit racionální manipulaci nezávislými proměnnými.
Primární zdroje acidobazických poruch reprezentují
změny tzv. nezávislých acidobazických proměnných pCO2, SID a Atot.
pCO2 |
Změny pCO2 jsou výsledkem změny
poměru ventilace a perfúze a vedou k
respirační acidóze nebo respirační alkalóze. |
SID |
Změny SID mohou vést k acidifikaci i
alkalizaci organismu. Acidóza se snížením SID je způsobena zvýšením
chloridů a/nebo zvýšením organických kyselin, acidifikaci způsobuje rovněž
diluce plazmy čistou vodou, resp. hyponatrémie bez ohledu na stav hydratace
organismu. Alkalózu se zvýšením SID způsobuje zejména
snížení chloridů, ať již původu
renálního nebo extrarenálního, případně při pozitivní bilanci Na+
bez adekvátně zvýšené bilance chloridů. Ke zvýšení SID a k alkalizaci vede
ztráta čisté vody, resp. hypernatrémie bez ohledu na stav hydratace
organismu. |
Atot |
Změny slabých netěkavých kyselin (Atot)představují
nejčastěji hypoproteinemická (hypoalbuminemická) metabolická alkalóza a
acidóza ze zvýšení fosfátů (např. při oligurickém renálním selhání). |
Uvedený přístup má významné terapeutické konsekvence,
protože za racionální lze označit léčbu acidobazických poruch spočívající v
logické manipulaci s nezávislými proměnnými. Terapie metabolických poruch tedy
spočívá ve správné identifikaci poruchy a cílené úpravě. Jedná se například o
úpravu vyvolávajícího děje (odstranění hypoxie, zabránění dalšímu zvracení,
průjmům, malnutrici, renálnímu selhávání atd.), odstranění nadbytku
acidifikující nebo alkalizující substance (zastavení přívodu nevhodné látky
nebo její aktivní eliminace), doplnění deficitu acidifikující nebo alkalizující
látky (podávání látek s SID příslušně odlišným od SID plazmy - úprava deficitu
chloridů roztokem o SID blízkém nule, úprava přímých ztrát bikarbonátu roztokem
o vysokém SID, aplikace albuminu), aktivní podporu korekčních metabolických
dějů nebo činnosti korigujících orgánů (ledvin, jater), případně o uvážlivou
korekci deficitu nebo nadbytku vody v extracelulárním prostoru. Jen v omezeném
spektru klinických situací lze upravovat závislé acidobazické parametry (pH a
base excess, resp. bikarbonát). V těchto případech je nutné postupovat
uvážlivě, pomocí terapeutických kroků a za laboratorní kontroly.
Další informace
Rejstřík
Antonín Jabor, Antonín Kazda, Vladimír Palička, Pavel Živný
.