Monoklonální gamapatie jsou projevem proliferace jediného klonu (kmene) plasmatických nebo lymfoplazmoidních buněk (imunokompetentních buněk), které produkují homogenní imunoglobulin (M-komponentu, M-protein, paraprotein) nebo jeho úplné nebo i neúplné strukturní komponenty. Proliferace produkujícího klonu má maligní nebo potenciálně maligní charakter.
V souhlase s tím představují monoklonální gamapatie širokou škálu onemocnění od značně dediferencovaných, progredujících a generalizovaných nádorových onemocnění:
přes klinicky nepříliš nápadná, v rozdílné intenzitě a často v delším časovém horizontu probíhající nádorová onemocnění
až po na subletální úrovni řadu let, často i celoživotně stabilizovaná onemocnění, která kvalitu i délku života nemocného dlouho nebo i vůbec neovlivní:
Klinickou symptomatologii, průběh a prognózu monoklonální gamapatie určují ve značné míře individuálně rozdílné biologické vlastnosti proliferujícího klonu, především rychlost proliferace (ve většině případů je relativně pomalá), intenzita syntézy monoklonálního imunoglobulinu v buňkách klonu (může se pohybovat v širokém rozmezí 5- 40 pg/buňku/den) a mortalita nebo immortalita proliferujících buněk.
Při rychlé proliferaci, intenzivní syntéze a nesmrtelnosti nádorových buněk probíhá onemocnění jako maligní, často rychle progredující a generalizovaný imunocytom. U velmi pomalu proliferujících klonů s nízkou syntézou monoklonálního imunoglobulinu a schopností stabilizovat proliferaci dlouhodobě na subletální úrovni mohou někdy určovat klinickou symptomatologii specifické biologické (protilátková aktivita), chemické (interakce s určitými strukturami některých tkání) nebo fyzikální (změna rozpustnosti) vlastnosti produkovaných monoklonálních imunoglobulinů: na teplotě závislá stabilita v roztoku (kryoproteinémie), amyloidogenicita podmíněná pravděpodobně rezistencí vůči proteolýze (L nebo H amyloidóza), blíže neobjasněná tendence některých monoklonálních imunoglobulinů k tkáňové neamyloidní depozici (monoclonal immunoglobulin deposition disease, MIDD), na fyzikálních vlastnostech a složení (pH, iontové složení a koncentrace) prostředí a koprecipitaci s jinými bílkovinami závislá rozpustnost paraproteinu (odlitková nefropatie), myeloma cast nephropathy) aj.
Některé klinické projevy monoklonálních gamapatií, zvláště jejich maligních forem (vysoká sedimentace, anémie, bolesti v kostech, nález osteolytických ložisek, hyperkalcémie, nález volných monoklonálních lehkých řetězců v moči (Bence-Jonesovy bílkoviny), imunodeficience se snížením koncentrací imunoglobulinů v krvi, nefrotický syndrom nebo renální selhání nejasné etiologie, zvláště u starších osob, refrakterní městnavé srdeční selhání, orthostatická hypotense, syndrom karpálního tunelu, sensomotorická polyneuropatie nejasné etiologie aj.) často klinika vedou ke správné diagnóze. Velmi často však žádá klinik o laboratorní vyšetření se zaměřením na průkaz monoklonálního imunoglobulinu v krvi nebo v moči, protože klinická symptomatologie je necharakteristická a k diagnóze nestačí (bolesti v zádech, osteroporóza, hubnutí, opakující se infekce, únava, subfebrilie aj). U potenciálně maligních monoklonálních gamapatií je to velmi často laboratoř, která klinika na správnou diagnózu upozorní.
Biochemická vyšetření mají proto v diagnostice, sledování průběhu a hodnocení prognózy monoklonální gamapatie mimořádný a nezastupitelný význam. Jsou to především elektroforéza plazmatických a močových bílkovin, stanovení koncentrace monoklonálního imunoglobulinu v krvi a moči, identifikace volných monoklonálních řetězců v moči a stanovení třídy a antigenního typu;nově je nedílnou součástí komplexu vyšetření i kvantitativní stanovení volných lehkých řetězců imunoglobbulinů v séru. Taktiku vyšetření při podezření na monoklonální gamapatii může jen se značnými obtížemi určovat lékař bez odpovídající klinicko-biochemické erudice.
Klasifikace monoklonálních gamapatií.
V literatuře byla publikována řada klasifikací monoklonálních gamapatií; nejčastěji jsou používány klasifikace podle Kyleho (1982) a podle Radla (1985). Kyle považuje monoklonální gamapatie důsledně za projev maligní nebo potencionálně maligní proliferace buněčného klonu a jako klasifikační kritérium volí klinické projevy onemocnění. Radl rozšiřuje pojem monoklonální gamapatie i na reaktivní stavy, kdy základem onemocnění není jen maligní nebo potenciálně maligní dediferenciace a proliferace jednoho klonu imunokompetentních buněk, ale hrubá dysbalance systézy protilátek, která se projeví spíše oligoklonální syntézou protilátek, méně často produkcí jen jednoho klonu a téměř vždy je měnlivá a tranzientní.
Další informace
Imunoglobuliny
Nádorové markery a jejich vztah k lokalizaci
Systémová nádorová onemocnění
Lehké řetězce volné v séru
Miroslav Engliš
Jana Granátová